V českém mediálním prostoru se dlouhodobě objevují tvrzení o dvou způsobech značení vín, románském a germánském, zcela odlišných a na trhu fungujících nezávisle vedle sebe. Podle autorů těchto tvrzení zohledňuje románský způsob především charakteristické znaky dané oblasti, tzv. terroir, ve francouzštině znamenající kraj, půdu, zem, tedy označování dle místa původu hroznů a vína, neboť místo původu dává vínům jedinečný a nezaměnitelný charakter. Germánský způsob vychází z jakostního zatřídění vín, založeného na rozlišení kvality vín dle cukernatosti sklizených hroznů. Není větší mýlky.
Podle tohoto tvrzení existují v Česku oba systémy, ale převažuje germánský způsob, a románský, reprezentovaný na lahvích trojicí písmen VOC, jej doplňuje. Dodejme, že toto doplňování ilustrují necelé 4 tisíce hektolitrů vín VOC podílející se na celkové tuzemské roční produkci 635 tisíc hektolitrů vína pouhými šesti promile.
Označování
Románský způsob, to jsou dle uvedené teorie apelace, přečasté označené právě trojicí písmen. Dodejme, že výraz apelace je tuzemskou zkratkou francouzského slova appellation, které znamená označení. Jeho vinařský původ je ve francouzském sousloví appellation d'origine controlée a zkratce AOC, podle aktuálních předpisů appellation d'origine protégée, AOP. Anglickou podobu označují předpisy protected designation of origin, PDO, italskou denominazione di origine controllata, DOC, německou geschützte Ursprungsbezeichnung, g.U., a českou chráněné označení původu, CHOP.Co jsou apelace?
Především je třeba podtrhnout, že zdánlivě rozdílné předpisy upravující definice jednotlivých AOC, DOC, g.U. i tuzemských CHOP, ale i jen zdánlivě odlišných VOC, jsou zcela stejné v rozsahu regulace a specifikace. Ta vždy zahrnuje oblast jak pěstitelství, tedy původu a pěstování révy vinné včetně povolených odrůd a limitů hektarového výnosu, tak oblast vinařství, tedy způsobu výroby vína, ale v naprosté většině i podmínky jeho zrání, balení nebo termíny jeho distribuce. Stačí porovnat jednotlivé předpisy, v tom i pravidla tuzemských VOC.
Pokud by přívlastky coby populární údaj o cukernatosti hroznů byly specifikem germánského značení, nemohly by se na lahvích údajně románského značení AOC objevit výrazy vendange tardive nebo vin de paille a na DOC výrazy vendemmia tardiva či vino passito, známé v německé podobě jako Spätlese a Strohwein a v české jako pozdní sběr a slámové víno.
A naopak pokud je údaj o místě původu hroznů i vína v případě AOC Chablis La Côte nebo DOC Montepulciano d'Abruzzo Terre di Casauria tím rozhodujícím znakem, co dělají na německých lahvích údaje Sachsen Radebeul a Johannisberg, ať zůstaneme Česku poblíž, a na tuzemských lahvích Morava Šatov a Peklo?
Tři písmena jako marketing
Označení CHOP, uznejme, není moc sexy. I proto zákon připouští záměnu za označení jakostní víno případně víno s přívlastkem. Ale to stále nejsou magická tři písmena ála AOC nebo DOC. A právě to mohlo být důvodem, proč do nejen tuzemského systému pronikly obdobné třípísmenné zkratky. A spolu s tím i teorie o dvou odlišných způsobech označování původu.
Jako první proráželi v roce 2003 Rakušané s označením Weinviertel DAC. Pár let už nesli důsledky celý vinařský průmysl decimující glykolové aféry, potřebovali se od této historie viditelně oddělit a magická tři písmena, spojovaná s francouzskou AOC či italskou DOC kvalitou, měla tuto kvalitu asociovat i s rakouskými víny. A to doplněním paralelního DAC značení ve stávajícím systému vinařských oblastí a podoblastí spojených i s přívlastky zabralo. Proto po prvním dolnorakouském Districtus Austriae Controllatus postupně následovaly další i v ostatních rakouských vinařských oblastech a jejich magický tří písmenkový úspěch inspiroval i další vinařské země jako Maďarsko s DHC, Slovinsko s PTP, Česko s VOC, Spojené státy s jejich AVA nebo Kanadu s A.V.Q.
Co se teorie o dvou způsobech značení týká, zaznamenání hodným způsobem k tomu přistoupilo Slovensko. Termín Districtus Slovakia Controllatus nebo jeho zkratku D.S.C. mohou bez dalšího použít všechna státem zatříděná jakostní vína. I ta s přívlastkem. Pro apelační teoretiky z toho plyne znepokojivá otázka: používá Slovensko germánský nebo románský způsob značení?
Švýcarsko
Zájemcům o řešení otázky, zda existují dva nebo jeden způsob značení vín, lze doporučit prostudování vinařských předpisů švýcarských vinařských kantonů s francouzským, německým i italským vlivem a cukernatostí hroznů udávanou namísto ve stupních normalizovaného nebo klosterneuburského moštoměru ve stupních Oechsle nebo Brix.
Systém švýcarského značení plně odpovídá jak francouzskému a italskému, tedy románskému, tak německému, germánskému, s možností označovat vína AOC, DOC nebo KUB, kontrollierte Ursprungsbezeichnung. Ve Suisse romande je to pochopitelně vždy AOC, ale to převažuje i v Deutschschweiz, zato v Svizzera italiana, v Ticinu, najdete nejspíše DOC. A nechybí ani Auslese, sélection a selezione, pro nás výběr z hroznů, a další přívlastky. Vše v jednom a vše s dalšími pravidly pro vinohradnictví, vinařství, zrání, plnění i distribuci.
Apelace bez apelací
V systémech státními pravidly regulovaných a mezinárodními dohodami kontrolovaných označení původu zůstává i tak prostor pro nová označení, vznikající na základě lokálních dohod, která neruší ani nepopírají státní pravidla, jen je dále zpřesňují. Zastánci apelací by museli konstatovat, že i toto jsou apelace. Příznivcům švýcarského vína musí být známý Œil-de-Perdrix, rosé z Pinot noir, příznivcům domácí produkce připomeňme Šaldorfský Kravák, Bzeneckou lipku, mělnickou Ludmilu, Svatomartinské nebo Blatnický Roháč.Dualismus označování původu v tuzemské praxi
Přestože pojem apelace v Česku zakořenil, nemá smysl asociovat s ním údaje o nějakém vinařském území ála terroir, které údajně české předpisy neznají. Vinařský zákon se této problematice věnuje stejně důkladně, jako jakékoli jiné zahraniční předpisy, a stejně důsledně sankcionuje zneužívání označení původu. A členství v Evropské unii zaručuje, že česká označení původu jsou stejně chráněná nejen v Evropě, ale i ve všech dalších zemích, se kterými Evropa uzavřela příslušné reciproční dohody, jako se například nyní projednává s Austrálií.
Je paradoxní, že dnes je v databázi evropských chráněných označení původu eAmbrosia pouze jediné tuzemské VOC, to nejstarší a nejproduktivnější, ale o zařazení následujících deseti se tuzemské úřady dosud nepostaraly. A dvojnásob paradoxní je, že znojemští si navíc na svůj náklad registrovali VOC Znojmo jako ochrannou známku, i když už jejich označení požívá silnější ochrany na účet státu. To jsou zcela praktické projevy údajného dualismu v označování původu, dopadající na tuzemské vinaře, jejich rozpočty a ochranu značení jejich vín.
Proč v Česku není jako v okolních zemích využitá univerzální latina a místo označení Districtus Cechia Controllatus, DCC, máme v zákoně a na lahvích mezinárodně nesrozumitelné označení víno originální certifikace, VOC, a proč jeho zejména marketingové užívání nezjednodušíme jako na Slovensku, jsou opravdu jen řečnické otázky na závěr.